Jednoho dne roku 2006 jsem zjistila, že děti vyrostly a můj život se stává jednotvárným. Chtělo by to nějakou změnu, něco, co by mě vytáhlo z křesla u televize. Co si tak splnit dávný sen, a nejenom můj? Vždyť i děti už dlouho mluví o chlupatém kamarádovi. Jsou už velké, se starostí o psa by pomáhaly.
Začala jsem vybírat tu správnou a pro nás vhodnou rasu. Líbil by se mi veliký pes, ale vzhledem k tomu, že máme malý byt a se psy žádné zkušenosti, měl by to být pejsek malý. Vzala jsem atlas a probírala se psími charaktery a potřebami. Upoutal mě malý chlupáč – papillon. Nikdy předtím jsem ho ale neviděla. Zavolala jsem do chovatelské stanice a jela se podívat. Sotva jsem vstoupila do pokoje, přihrnulo se ke mně nádherné štěňátko s obrovskýma ušima, vyskočilo mi na klín a celou mě olízalo. A bylo rozhodnuto. Fredy Erebia Manto se stal součástí našeho života. Od té doby, co ho máme, se celý můj život obrátil. Nesedím už v křesle u televize, ale běháme spolu s dětmi na procházkách se psem. Víkendy trávíme na cvičáku, protože i malý pejsek by měl umět poslouchat. Jezdíme na výstavy. Scházíme se s lidmi, kteří mají stejné zájmy jako my a vůbec mi nevadí, že nemám toho velikého psa. Protože i když je vzrůstem malý, svým duchem a srdíčkem je to ten největší pes, kterého znám. Možná proto mu říkáme Max.
